Na obsah

Památná místa v Pardubicích a okolí spojená s výsadkem Silver A Úvod

Mezi význačná místa spojená s činností pardubické odbojové skupiny a paravýsadku Silver A patřil „hotel Veselka“, vila „Zámeček“, vypálená osada „Ležáky“ i dnešní „Lesopark Jiřího Potůčka“. Historii těchto míst v krátkosti představí články shrnující nejdůležitější mezníky jejich existence.

„Hotel Veselka“

Hotel Veselka byl jednou z nejvýraznějších společenských dominant starých Pardubic. Byl vystavěn na konci 17. století v městské čtvrti Zelené Předměstí nedaleko Zelené brány. Dům č. p. 76 dostal výsadu pohostinství se jménem Veselka. Během první poloviny 18. století zůstávalo stavení v držbě rodiny Merklových, ale po smrti Vojtěcha Merkela v roce 1749 byl dům vydražen a do konce století ještě několikrát změnil majitele. Zchátralé stavení získal do vlastnictví roku 1802 František Kašpar, který však o svůj dům přišel při velkém požáru roku 1835, jenž zničil velkou část dnešní třídy Míru. Následná přestavba zvětšila vnitřní prostory o větší taneční sál, který umožnil konání plesů i divadelních představení. Ovšem stále se zvyšující počet návštěvníků a diváků přiměl Jana Kašpara, syna majitele, aby hostinec přestavěl na hotel. V roce 1858 se zde mohly konat první velké přednášky, koncerty, zábavy a divadla v novém sále s názvem “Odeon”. Po roce 1915 byl ještě přistaven kinematografický sál s názvem kino “Imperial”. Mezi významné hosty patřil kupříkladu B. Smetana (1873) nebo A. Dvořák (1892). Základem úspěchů hotelu Veselka byl vzdělaný personál, prvotřídní kuchyně a noblesní prostředí. Mezi návštěvníky tak patřil císař František Josef I., Tomáš Garrigue Masaryk, František Palacký, František Ladislav Rieger, Emil Holub a další.

17. prosince 1917 koupil hotel dosavadní nájemce Josef Košťál, který o osm let později po nákladné přestavbě zvětšil kapacitu na 110 hotelových pokojů. Hotel od poloviny 30. let přejal syn Arnošt Košťál, který se nesmazatelně zapsal do české historie svým vlasteneckým postojem a nekompromisním odporem k nacistům. Kolem jeho osoby vznikla odbojová síť spolupracovníků, která pomáhala šest měsíců československým výsadkářům z Velké Británie. Výsadkář Josef Valčík byl přímo v hotelu zaměstnán jako číšník. Při vlně zatýkání v červnu 1942 byl Arnošt Košťál jednou z prvních obětí odhalené sítě Silver A.

Po skončení druhé světové války byla Veselka znárodněna. V roce 1950 se hotelové pokoje přeměnily na kanceláře národního podniku Restaurace a jídelny. Během dvou desítek let se neudržovaná budova proměňovala v ruinu, jejíž zašlá sláva dob národního obrození a první republiky byla k poznání jen z historických fotografií. Krátce po šesté hodině ranní 26. srpna 1972 byl bývalý prvotřídní hotel Veselka stržen, i přes vlnu protestů pardubických občanů.
 

„Zámeček“

Na počátku roku 1884 zakoupil hrabě a ostravský uhlobaron v jedné osobě Jiří Larisch-Mönnich pozemek na kraji Pardubic. Nechal zde vybudovat letní sídlo dle návrhu architekta Františka Schmorance. Jako milovník koní a jezdeckého sportu koncipoval celý prostor pro chov těchto ušlechtilých zvířat. Písčitá půda, borovicové lesy a mírné klima byly ideálním prostředím pro vyjížďky do okolí. Vila se stala také místem společenského setkávání význačných osobností. V roce 1897 koupil pardubickou vilu, již zvanou jako „Zámeček“, hrabě Alfons Henckel, který ji opět využíval jako zázemí pro parforsní hony. Až do roku 1928 vlastnila Zámeček rodina Henckelových, načež vila změnila několikrát majitele, až se v roce 1937 stala majetkem Města Pardubice. Již v září téhož roku byly prostory pronajaty vojenské správě a na místě bylo vybudováno jezdecké učiliště. V březnu roku 1939 zabrala kasárna okupační armáda a záložní policejní prapor „Böhmen“. Do kasáren pak přišlo dvě stě policistů, kteří hlídali fungování zbrojní výroby a civilní obyvatelstvo v Pardubicích. V budově vily byli ubytováni důstojníci, zatímco nižší velitelé v nedaleké hlavní masivní budově, v níž se též nacházely garáže a také kantýna pro mužstvo. Vydlážděný prostor mezi velkou budovou s garážemi a nízkými ubikacemi sloužil jako appelplatz. Zde bylo srdce a svědomí jednotky, neboť na tomto místě přijímali muži rozkazy, zde byli veřejně pranýřováni či vyzdvihováni za svoji poslušnost a plnění příkazů.  Naproti této budově bylo šest jednopodlažních ubikací pro mužstvo. V kasárnách byli zaměstnáni i čeští pracovníci přidělení úřadem práce, ať už jako síly v kuchyni, provozní kantýny či obsluhy garáží. Komplex budov a přilehlý park byl prodchnut mohutnými vzrostlými listnatými i jehličnatými stromy a tvořil uspořádaný prostor spíše letního sídla než ponurých kasáren. V místě ubikací pak bylo zřízeno také popraviště, kde zahynulo v roce 1942 téměř dvě stě civilistů.

V roce 1944 byla ochranná policie odvolána a na místo přišel útvar požární policie, přeložený sem z Plzně. V květnu 1945 obsadila Zámeček opět Československá armáda a až do roku 1955 se vila stává místem školy důstojnického dorostu armády socialistického bloku. V roce 1956 se budova přeměnila v kancelářské sídlo národního podniku Tesla, kterým zůstala až do roku 2000, kdy jej převzala továrna Foxconn. Místnosti dnes nevyužívané stavby svým vybavením připomínají zašlé časy n.p. Tesla i padesáti let totalitního režimu.

Bližší informace: www.zamecek-pardubice.cz (p. Tomáš Novotný)
 

LESOPARK JIŘÍHO POTŮČKA V PARDUBICÍCH – TRNOVÉ

Na místě tragického skonu posledního člena skupiny Silver A se již v roce 1945 konala pietní vzpomínka a v roce 1946 zde byl slavnostně odhalen pomník s nápisem:

J I Ř Í    P O T Ů Č E K
*12.7.1919     + 2.7.1942
Toto místo posvětil svou krví – zde položil svůj život na oltář vlasti
velký idealista a bojovník za práva českého lidu,
první český parašutista bojující v rámci západních spojeneckých armád,
který seskočil r. 1941 nad svou vlastí, aby se zbraní v ruce bojoval pro její osvobození.
Bojoval a padl na tomto místě, zasažením smrtící střelou vedenou germánskou zlobou,
ale jeho skvělý duch žije dál – žije v srdcích českého národa
do nichž se navždy zapsal zlatým písmem jako velký hrdinný bojovník Čech –
- NÁŠ -
J I Ř Í   P O T Ů Č E K – T O L A R

Tento nápis na desce pomníku, který připomínal západní odboj, samozřejmě nemohl  vyhovovat komunistickému režimu po roce 1948, a tak byl v 50. letech odstraněn a nahrazen kovovými pásky jen se základními údaji. Zřejmě po roce 1968 byla na pomník z ležácké žuly umístěna nová deska s nápisem, který setrval do dneška. V padesátých, ale i dalších letech toto pietní místo postupně chátralo a měnilo se v  křovinami a náletovým porostem zarostlý, naprosto nedůstojný prostor. Snad jen jednou za rok – při vzpomínce na ležáckou tragedii – se zde konala malá pietní slavnost, která připomenula to, co se zde v roce 1942 odehrálo.

K  radikální  změně  došlo  až  po  roce 1989  a  zejména  po  roce  2005. V souvislosti s výstavbou nového sídliště v Trnové vznikl ze strany Městského obvodu Pardubice VII záměr vybudovat park pro trávení volného času. Pro tyto účely byla vybraná právě lokalita v blízkosti pomníku J. Potůčka - Tolara. Na počátku záměru Městský obvod provedl potřebnou směnu pozemku do majetku města Pardubice. Souběžně s tím bylo zadáno vypracování projektové realizační dokumentace společně s potřebným povolením. Vzhledem k pietě tohoto místa Městský obvod navázal spolupráci s odborníky v této oblasti PhDr. Jiřím Kotykem, Ph.D. a Mgr. Jiřím Štěpánkem.  Další nelehký úkol představoval získat na tento smělý záměr dostatek finančních prostředků. To se podařilo o rok později z rozpočtu města Pardubice. V roce 2010 na základě výběrového řízení na zhotovitele díla začala výstavba multifunkčního lesoparku J. Potůčka. Jako první práce v lesoparku byly provedeny bezpečnostní ořezy stromů, zjištěn jejich zdravotní stav a provedena evidence. Dnes lesopark slouží i jako naučná stezka s informační tabulí k historii místa sestávající z jednotlivých funkčních částí.

Prvořadé je pietní místo kolem samotného pomníku J. Potůčka, který prošel celkovou rekonstrukcí. Součástí pomníku jsou nově umístěné kameny se jmény spolubojovníků z paraskupiny SILVER A - kpt. Alfréda Bartoše a rtm. Josefa Valčíka. Zbývající tři kameny umístěné volně v prostoru parku připomínají jména dalších válečných hrdinů. Místo se tak stalo ojedinělou památkou hrdinství devíti parašutistů, kteří v boji položili své životy proti fašistické okupaci a po nichž jsou pojmenovány i ulice v nejbližším okolí.

Lesopark Jiřího Potůčka byl otevřen 7. 10. 2010 tehdejším starostou pardubického VII. obvodu panem Milanem Tichým a slavnostní projev přednesl PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D. Mimo jiné řekl: „Toto místo nám bude stále připomínat, že člověk není a nikdy nebude pánem dějin. Postůjme tu nejen s hlubokou pokorou i úctou k odkazu Jiřího Potůčka a jeho kolegů, ale i s omluvou za dobová znesvěcení tohoto pietního místa. Věřím, že nová relaxační podoba tohoto lesoparku přispěje k pomyslnému předávání štafety paměti směrem k nejmladší generaci, jež si sem přijde hrát a sportovat. Věčná sláva všem bojovníkům za svobodu, nejcennější hodnotu 20. století, všem, jejichž jména i životní osudy jsou zde připomenuty!“

Autor: Jiří Štěpánek
Bližší informace: www.kpp.iipardubice.cz (p. Jiří Štěpánek)
 

Národní kulturní památka – Pietní území Ležáky

Ležáky byly malou osadou kameníků o osmi domech a vodním mlýnu, který jako jediný měl připojení k elektrické síti. Ve vesnici žilo přes padesát obyvatel, z nich bylo patnáct dětí a mladistvých do 18 let. Většina z dětí navštěvovala obecnou školu ve Včelákově a měšťanskou školu ve Skutči. Zatímco muži pracovali nejčastěji jako dělníci v žulových lomech, ženy se staraly o drobná hospodářství.

Těsně po okupaci Česko-Slovenska v březnu 1939 německou armádou vznikla z popudu občanů Ležáků a několika blízkých vesnic odbojová organizace ČENDA. U zrodu této skupiny stál především nájemce lomu Hluboká František Vaško, jeho mladší bratr a správce téhož lomu Jindřich Vaško z Miřetic, v lomu zaměstnaný strojník Karel Svoboda taktéž z Miřetic, ležácký občan a majitel autodopravy Čeněk Bureš, dále pak mlynář z ležáckého mlýna Jindřich Švanda, jeho švagr Josef Šťulík, zaměstnanec „ležáckého“ lomu Černík Miloš Stantejský a velmi důležitá osoba – vrchní strážmistr Karel Kněz z Vrbatova Kostelce. Těchto osm odvážných mužů tvořilo hlavní jádro skupiny, která se posléze rozrostla na více než 25 členů a našla spojky na velké národní odbojové sítě jako ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme).

Organizace ČENDA, pojmenovaná po Čeňku Burešovi, měla daleký přesah do okolních obcí (Nasavrk – 9km, Chrasti - 7km, Skutče – 8km, Hlinska – 10km). Síť místních odbojářů sestávala především z dělníků v okolních žulových lomech. Ti z neevidovaných zásob „zcizovali“ trhaviny pro potřeby odbojové sítě. Opomenuti nesmí být členové okolních četnických stanic, kteří tyto „krádeže“ kryli nedostatečným vyšetřováním a dokonce sami dodali během roku 1939 desítky služebních zbraní z četnických skladů. Četníci také umožnili zničení evidence zbrojních pasů a třaskavin potřebných v lomech, což dalo prostor k dalšímu nekontrolovatelnému šíření zbraní do odbojových organizací. Stejné opatření se strážmistr Karel Kněz pokusil prosadit i u ostatních četnických stanic v okolí. Organizace ČENDA byla početně vymezenou skupinou přátel-odbojářů, jež udržovala kontakty s většími odbojovými sítěmi v okolí. Nejpodstatnější spojení zajišťoval z Ležáků František Vašek do oblasti Pardubic a odtud následně do Prahy. Významnou politickou postavou, která do okolí Ležáků přivedla první české výsadkáře, byl předák sociálně-demokratické strany, Bohumil Laušman. Ten po své emigraci do Velké Británie v roce 1939 předal II. (zpravodajskému) odboru československého exilového ministerstva národní obrany v Londýně adresy na spolehlivé místní občany. Díky jeho kontaktům našel na začátku října 1941 první český parašutista, kterému se podařilo přistát na území protektorátu, František Pavelka (operace PERCENTAGE) svůj úkryt v Nasavrkách nedaleko Ležáků. V blízkém okolí Ležáků působily během jediného půlroku od října 1941 do dubna 1942 celkem čtyři výsadky z Anglie, tj. PERCENTAGE, SILVER A, SILVER B a INTRANSITIVE.

CZ EN DE