Na obsah

Silver A v Pardubicích Úvod

Působení paravýsadku Silver A v Pardubicích. Nalezení důležitých kontaktů s odhodlanými patrioty. Protivníci z řad udavačů. Cesta do Ležáků.

Události května a června roku 1942 se nesmazatelně zapsaly do české historie a již po čtyři generace ovlivňují vzpomínky Čechů na válku. Doba druhého stanného práva byla natolik zásadním zásahem do protektorátní společnosti, že se po dvaceti letech od ukončení války stala předmětem jednoho z nejrozsáhlejších vyšetřování, které československá a západoněmecká justice vedla. Ale vraťme se zpět do doby atentátu na Reinharda Heydricha a následků z něho plynoucích.

Akce paradesantů Anthropoid (Jan Kubiš, Josef Gabčík) a Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček) byla zahájena bezprostředně po jejich seskoku na území protektorátu Čechy a Morava v noci z 28. - 29. 12. 1941. Rozdělené úkoly můžeme rozčlenit do dvou částí. Anthropoid připravoval útok na nejmocnějšího muže protektorátu, Silver A získával zpravodajsky cenné informace a ve vzájemné kooperaci obou skupin mělo být informováno o postupujících akcích londýnské vojenské ústředí. Plán útoku na Reinharda Heydricha podléhal utajení a nebyl do něho zasvěcen žádný z členů Československé exilové vlády. Tak významné úkoly by nemohly být splněny bez pomoci domácích odbojových skupin. Ale na koho se mohly výsadky spolehnout, když domácí odbojové organizace po tvrdém zásahu Heydricha na podzim 1941 přestaly spolehlivě fungovat, jejich struktura byla rozrušena a čelní představitelé i řadoví členové masivně zatýkáni? Historickým faktem zůstává, že po návratu Alfréda Bartoše do Pardubic byl mladý muž poznán řadou místních občanů, ale nikdo z nich nepodal o jeho návratu z emigrace zprávu bezpečnostním orgánům.  

S nebezpečnou situací doma zahraniční vojenští představitelé počítali, proto výsadky dostaly kontaktní adresy na některé méně známé odbojáře, či spolehlivé přátele bývalých politiků. Nejinak tomu bylo u výsadku Silveru A, kterému výrazně pomohl předáním adres sociálně-demokratický předák Bohumil Laušman, pocházející z malé vesnice Žumberk na kraji Českomoravské vrchoviny. Jeho bývalý řidič a především přítel František Švadlenka přivítal mladé parašutisty ve svém domě a pomohl jim nalézt další bezpečné úkryty. Je s podivem, že skupina nalezla své pevné místo pro vysílačku s krycím názvem Libuše během pouhého jednoho týdne. Řetězec přátel a s nacismem nesmířených Čechoslováků vytvořil pro mladé muže z Anglie dvě desítky úkrytů. Jeden z nejdůležitějších byl v kamenolomu Hluboká Františka Vaško a v nedalekém mlýně Jindřicha Švandy v Ležákách (7). 9. ledna 1942 se Libuše ozvala poprvé, ačkoliv pro poruchu nepřijímala odpověď z Londýna. 15. ledna však navázala kontakt, který se podařilo udržet po neuvěřitelných šest měsíců. Stanice se stala epicentrem setkávání zahraničního a domácího odboje, odkud se vždy šířily zprávy určeným směrem. Tam, kde byl radista Jiří Potůček a Libuše, byl pomyslně domácí odboj i zahraniční odboj v jednom.

Ale skupiny měly velmi silného nepřítele. Nacisté byli na podobné paravýsadkové akce připraveni. Zpráva o dráze nepřátelského osamoceného letounu, který se objevil na noční obloze protektorátu v noci na 29. prosince, ležela na Heydrichově stole během dvou dnů. Hlídková služba velice dobře tušila, že událost je zcela neobvyklá a žádá si velkou pozornost bezpečnostních složek. Gestapu se krůček po krůčku dařilo rozkrývat vzájemné kontakty domácích odbojářů a nově příchozích skupin. Po přestřelce u Karlova mostu s kapitánem Morávkem ukořistilo gestapo fotografii Josefa Valčíka a vyhlásilo po něm pátrání.

Dva členové APF, lomař Karel Andrák ze Dřeveše (řadový člen) a dělník Karel Holfeuer z Blatna u Hlinska (okresní vedoucí), sepsali na začátku června 1942 udavačský dopis na mlynáře Jindřicha Švandu z Ležáků. V dopise, který se dochoval pouze ve svědecké, nikoliv písemné formě, podezřívají Švandu ze styků s organizovaným odbojem. Toto nebezpečné udání, které by odkrylo i pardubickou část odboje, bylo gestapem naštěstí uzavřeno jako neopodstatněné.

Až stísněná atmosféra po úspěšném útoku na Heydricha 27. května 1942 naplněná popravami a lidickou tragédií 10. června přivedla na gestapo 16. června Karla Čurdu, jednoho z výsadkářů skupiny Out Distance (8). Teprve nyní odhalovala tajná policie skoro třicítku úkrytů obou výsadků a s tím i jejich spolupracovníky. 19. června se gestapo poprvé ukazuje v Ležákách, resp. ve správní obci Dachově. Zjišťuje si počty obyvatel, jejich povolání, majetkové poměry, prostě vše, co je k vypálení osady a vraždě jejích obyvatel potřeba. Vysílací stanice a Jiří Potůček sice ležácký mlýn před několika dny opustili, ale i samotnou pomocí parašutistům porušili místní obyvatelé hned několik bodů brutální vyhlášky zastupujícího protektora Kurta Daluega. Jen na okraj je nutné dodat, že tomu bylo poprvé v dějinách střední a západní Evropy, kdy byla představiteli ozbrojené moci oficiálně vyhlášena zásada tzv. Sippenhaft, to jest odpovědnost příslušníků širší rodiny za jednání jejího člena. Tato „zákonná norma“ podle starogermánského práva „opravňovala“ nacistické složky k zásahu proti celé vesnici, tak jak to ukázali nacisté v Lidicích. 24. června 1942 byla vesnice Ležáky přepadena gestapem a jednotkou ochranné policie z Pardubic, mlýn i osm domů bylo vyklizeno, vyrabováno a spáleno. Třicet tři obyvatel zahynulo ještě téhož večera na střelnici v areálu kasáren ochranné policie na pardubickém Zámečku (9). Třináct dětí nacisté unesli během následujících dnů do polské Lodže. K jedenáctičlenné skupině poněmčení neschopných ležáckých dětí připojili jednu lidickou dívku a 25. července 1942 končí jejich stopy v plynových vozech vyhlazovacího tábora Chelmno. 2. červenec 1942 byl posledním dnem života čtyř desítek pardubických odbojářů.

CZ EN DE