Na obsah

Zúčtování a tryzny Úvod

Důležitou součástí příběhu Silver A je poválečné hledání přeživších a viníků. Uctění památky obětí poheydrichovského teroru se účastnily desetitisíce lidí.

Už v průběhu druhé světové války začaly první procesy proti válečným zločincům. Vůbec první soudy byly zahájeny na osvobozeném území SSSR již v létě roku 1943 v Krasnodaru. S postupující frontou a odhalováním dosud nepoznané šíře válečných zvěrstev rostl mezinárodní zájem na stíhání zodpovědných osob. Řada mezinárodních smluv průběžně upravovala právní podmínky, které korigovaly proces „zúčtování“ v celé okupované Evropě.

Téma Lidic a Ležáků, tedy především dětských obětí, se objevilo i v průběhu série norimberských procesů v letech 1946-1947. V pomyslném žebříčku nejúspěšnějších států, které stíhaly válečné zločince, se Československá republika zařadila na druhé místo (22 000 odsouzených německých a rakouských pachatelů), hned za SSSR (26 000 německých zločinců). Zdaleka však nebyli postiženi všichni hlavní aktéři válečného bezpráví. Na opačném konci stála Itálie s přibližně 35 německými viníky a překvapivě i nesmírně zpustošené Řecko s pouhými 14 odsouzenými. V Československu byli za své zločiny popraveni hlavní pachatelé, kterými byli K. H. Frank (popraven 22. 5. 1946) i pozdější zastupující říšský protektor a vrchní velitel ochranné policie Kurt Daluege (popraven 23. 10. 1946). Nepochopitelně byl československým soudem zbaven osobní zodpovědnosti velitel ochranné policie v protektorátu Paul Riege, ačkoliv jeho jednotky vykonávaly exekuce v době druhého stanného práva a účastnily se vypálení Lidic a Ležáků. Na jaře 1947 byl z Norimberku vydán do ČSR, aby byl v lednu 1948 vyhoštěn do západní zóny NSR, přestože jeho vydání požadovala polská vláda. Riegeho propuštění velmi zkomplikovalo stíhání velitelů jednotlivých popravčích komand na západ od „železné opony“, neboť ti se odvolávali na rozkazy svého nadřízeného.

Nejvyššímu trestu neunikli čtyři členové pardubického gestapa, kteří byli v letech 1946-1947 odsouzeni Mimořádným lidovým soudem v Chrudimi. V roce 1950 byl do ČSR předán z NDR i bývalý zástupce pardubického gestapa Walter Lehne, jenž ovšem záhy zemřel.

V roce 1963-1965 bylo postupně zahájeno pátrání po zločincích nacistického režimu (11). Popudem k obnovenému hledání viníků bylo hrozící promlčení válečných zločinů k 8. květnu 1965. 26. listopadu 1968 byla Valným shromážděním OSN v New Yorku přijata  Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tento významný mezinárodní krok vedl k celosvětovému vystupňování úsilí stíhání nacistických válečných zločinců.

V souvislosti s Ležáky a Lidicemi byl prvním z dodatečně odsouzených pachatelů Hermann Krumey, jenž měl na svědomí mimo jiné smrt 82 lidických a 11 ležáckých dětí v Chelmnu. V komplikovaném procesu byl v roce 1969 odsouzen na doživotí a zemřel v erftstadtském vězení v roce 1981. V roce 1971 byl v NDR zatčen bývalý velitel pluku ochranné policie z Kolína Fritz Gottspfennig, jehož jednotky z Pardubic a Hradce Králové popravovaly na Zámečku oběti v době druhého stanného práva. Ačkoliv byl odsouzen „pouze“ k 12 letům vězení, svobody se nedočkal, neboť zemřel ve schwerinské věznici v roce 1976.

Posledním případem odsouzeného zločince byl Heinz Barth, střelec pardubického Zámečku a účastník masakru ve francouzském Oradour sur Glane (12). Dopaden byl v roce 1981, přes doživotní trest udělený východoněmeckým soudem byl předčasně propuštěn na svobodu v roce 1997. Místo svého bývalého nasazení ještě navštívil, než v roce 2007 zemřel v Berlíně.

Ačkoliv byly v SRN a Rakousku mezi lety 1958-1983 odhaleny a policejně vyslechnuty téměř dvě desítky bývalých příslušníků pardubického gestapa a ochranné policie, nebyl nikdo z nich přes snahu Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců postaven před soud.    

 

Poválečné vzpomínkové tryzny tvořily každodenní realitu osvobozeného Československa. Hned v prvních květnových dnech byla vyzdobena místa úmrtí padlých v Květnovém povstání. Současně byly prováděny exhumace obětí z míst, která byla veřejnosti známa nebo která byla odhalena v souvislosti s vyšetřováním zadržených zločinců. Terezín se z válečných hrůz ještě nestačil vzpamatovat, když se v červnu 1945 konala první pietní setkání v Lidicích a Ležákách.

24. června 1945 se v Ležákách sešlo odhadovaných osmdesát tisíc účastníků tryzny. Přestože v následujících letech jejich počet výrazně poklesl na několik tisíc, stalo se každoroční vzpomenutí ležáckých obětí tradicí. Především v prvních třech letech se tématem fotografů staly hromádky kamení symbolizující původní místa vypálených stavení symbolicky vyjadřující „hroby hrdinů“. Hluboké mezilidské vazby vznikly mezi přeživšími a účastníky válečných událostí v Ležákách a Lidicích. I obyvatelé okolních obcí navštěvovali místa nacistického teroru, aby poznali hrůznou minulost i uctili památku těch, kteří se osvobození nedočkali.

Nedílnou součástí vzpomínkových tryzen se staly dvě vypátrané dívky z ležáckého mlýna, které se do Československa vrátily v rámci repatriace v letech 1946 a 1947. Jejich přítomnost se stala symbolem nové československé společnosti a osvobozujícího pocitu z konce války. Po válečných útrapách se do vlasti vrátil i jejich dědeček František Pelikán a z válečného nasazení dorazil do Čech přes Švýcarsko i mladý Bohumil Čech. Zdeněk Hrdý přežíval od roku 1942 v okolních lesích a mlynářský učeň Jan Pavliš byl korunním svědkem při vyšetřování ležácké tragédie.

Nositelem historické paměti se v roce 1945 stal i památník Zámeček, kde zahynulo od 3. června do 9. července 1942 celkem 194 osob, včetně ležáckých občanů. Základní kámen nového pomníku na návrh MUDr. Karla Jičínského byl položen 5. července 1946 (13).

Zatímco v Lidicích a Mladé Boleslavi jsou pochovány ostatky zastřelených mužů, v památníku Zámeček a v Národní kulturní památce Ležáky je uložen popel popravených obětí. Záměr gestapa zabránit „mučednické atmosféře“ na vypáleném území tak rozhodně nebyl úspěšný.

Významným médiem v šíření informací a osvěty se v daném období stala Československá pošta. Finanční výnosy z prodeje známek i archů vydávaných ku příležitosti vzpomínkových akcí byly určeny na pietní úpravy a výstavbu nových objektů. Rub pohlednic vyjadřoval napětí poválečné společnosti, která obtížně hledala formy vyrovnání se s krutostí války. Pošta se tak stala výrazným médiem, které umožnilo odesilateli se spolupodílet na davovém názoru.

Od roku 1948 se pietní území stala místy propagandistického zneužití, které mělo posílit představu o vedoucí úloze KSČ v odbojových složkách. V případě občanů z Ležáků a členů pardubického odboje, přestože pocházeli z různých sociálních vrstev, bychom členy komunistické strany hledali marně. Vzájemná podpora a spolupráce odbojářů nebyla postavena na stranické příslušnosti, nýbrž na jemném předivu přátelství, odporu k nacismu a touze po obnovení demokratické Československé republiky.

Památník Jiřího Potůčka v místech jeho skonu nemohl odolat změně poúnorových poměrů. Původní pamětní deska byla nahrazena společensky přijatelnějším pohledem na dějinné události.

Svoji pamětní desku dostal Jiří Potůček i od patriotů v místě svého rodiště, ve Vranově (dnes Břasy u Rokycan) dne 6. 7. 1946. V následujících čtyřech desítkách let se ovšem památníky v Československu, ale obecně též ve východním bloku, staly místy politické instrumentalizace, která měla s připomínáním nacistické minulosti už jen málo co společného. Dnešní pietní akty a vzpomínky na dobu nacistické okupace nejsou zdaleka tak zatíženy politickými nesváry, ale mají výrazně silnější edukativní a kulturně-historickou formu. Město Pardubice se snaží vzpomínky na své hrdinné občany, kteří se stali oběťmi nacismu nebo se mu dokázali postavit, udržovat pro budoucnost. Je výzvou pro další generace, jak budou vnímat českou minulost a nakolik se pro ně stane vzorem.

CZ EN DE